Jeden den kupce Carnhemského část III.

2. prosince 2017 v 15:41 | DualitaGentlemana
Část III.

Uvnitř banky to vypadalo jako po bouři. Všude ležely rozházené listy pergamenů, mince, váhy a kusy nábytku. Varlon pomalu procházel v té spoušti a tajil dech. "Co tady děláte?" Ozval se hlas zpoza jednoho z bankovních pultíků. Varlon se za hlasem otočil a bezděčně udělal krok zpátky. U pultíku stáli tři muži oděni do kroužkové zbroje a směsice různých kousků brnění. Každý z nich držel v ruce něco jako dřevěnou palici a u opasků měli připnuté nože. Všichni také měli na hrudním plátu znak trojúhelníku, stejného jako byl na dveřích. "Co tady děláte?" zopakoval jeden z mužů s hrubými rysy. Varlon si nebyl jistý, co má říct, ani co má dělat. Muže by pokládal spíše za nějaké barbarské hrubiány, než za církevní milici. "Já… jen přišel do své banky, slyšel jsem, že se tady něco stalo" řekl trochu nejistě Varlon. Muž s hrubými rysy přešel blíže k Varlonovi a jeho muži ho pomalu následovali. "Tady už banka není, byla zrušena z výnosu Velekněze. Všechen majetek banky propadl církvi a lidu" řekl s úsměškem hrubián a přitom si potěžkával svou palici. "To přece nemůžete! Ty peníze nejsou vaše, patří nám obchodníkům, nemůžete si jen tak ně co vzít!" rozčílil se Varlon a vzteky mu zrudla tvář. Jeden z hrubiánů se rozchechtal "Že nemůžeme? My můžeme všechno, je to přání bohů a boží lid má na vše právo!". Varlon se přestal vzteky ovládat a vykročil kupředu, ale jeho asistenta ho stáhl zpátky. Ve stejnou chvíli se hrubiáni připravili k útoku svými kyji. Jejich vůdce s hrubými rysy je však zastavil. "Pokud se ti něco nelíbí, jdi do chrámu a stěžuj si, kněží si tě rádi vyslechnou." Řekl hrubián s úšklebkem, "A teď mazejte ven!" ukázal jim kyjem směrem ke dveřím. Varlon ještě chvíli stál se skřípěním zubů, pozoroval muže. Nakonec se však otočil a odešel ven i se svým asistentem. "Běž hned svolat všechny členy rady cechu, chci se s nimi setkat co nejdříve, setkáme se v mém obchodě." Varlon poslal svého asistenta pryč a sám zůstal na schodišti do banky. Chvíli přemýšlel o tom, co vlastně viděl a slyšel. Během svého uvažování vyšel směrem k chrámovému komplexu, který byl nedaleko. Cestou tam viděl několik skupinek hrubiánů, jako byli ti v bance. Všichni byli vyzbrojeni podobně a všichni měli znak trojúhelníku, někde na oděvu. Když došel před Raeův chrám, ocitl se na velkém náměstí, kde bylo vždy plno obchodníků a stánků. Toho dne tam však bylo jen pár stánků prodávajících náboženské předměty. Zdi chrámu tvořily mohutnou černou stěnu a schodišti do chrámového komplexu stálo v řadě pět strážných. Všichni měli stejnou zbroj. Na rozdíl od hrubiánů měl na sobě nové černé krunýře s modrým trojúhelníkem, dále měli tmavé kalhoty, černé přilbice s bílými chocholy, vysoká kopí a u pasů měli meče. Pohled na tyto stráže vzbuzoval spíše úctu a respekt než strach. Varlon však věděl, že tito muži byly mnohem nebezpečnější než nějaký tupý hrubián. Pomalým krokem se k nim blížil. Rozvažoval, zdali je moudré udělat to, co se chystal udělat. Když došel na schodiště, dva nejbližší strážní mu vstoupili do cesty. "Co zde hledáš cizinče? Zeptal se jeden z nich s bledou kůží. Varlon na prázdno polknul "Jdu za kněžími se stížností ohledně…" strážný s bledou tváří ho zastavil zdvižením ruky "Můžete vstoupit." Strážný mu ustoupil z cesty a uvolnil mu cestu ke dveřím. Varlon otevřel mohutné, bílé dveře proklouzl dovnitř. Dveře se za ním s tichým bouchnutím zavřely. V chrámu byl chlad, který byl v parném létě velice příjemný, ale tentokrát se Varlonovi chlad zařezával, až do duše. Po okraji chrámu stálo mnoho sloupů a mezi sloupy mohutné sochy. Dohromady tam stálo pět soch, přičemž jedna, největší stála naproti vchodu na druhé straně chrámu. U každé sochy stály svícny, až u jedné, která stála napravo od velký dveří. Kromě svícnů prosvětlovaly prostor i velká okna. Než se však stačil Varlon lépe rozhlédnout přišel k němu jeden kněz v černém rouchu a s bílým trojúhelníkem na hrudi. "Přejete si?" otázal se. Varlon si kněze prohlédl. Byl to muž s úzkou tváří, dlouhým nosem a dlouhými vlasy. "Přišel jsem sem se stížností." řekl Varlon s uctivým tónem, i když knězem pohrdal. "O jakou stížnost se jedná?" otázal se kněz. "Že vaše Velekněz zavřel Carnhemskou cechovní banku a zabavil veškeré peníze!" řekl trochu naštvaně Varlon. Kněz jakoby si ani nevšiml zloby v jeho hlase, přikývl hlavou. "Ach ano, je to poněkud nepříjemná situace, ale Velekněz koná jen vůli bohů." Varlona rozčílila ledabylost, s jakou to kněz řekl. "Boží vůle je okrádat lidi?! To je nestoudné!" rozkřikl se Varlon. Jakmile tak udělal, zahlédl, jak se vynořily dva strážní zpoza sloupů. Kněz je však pohybem ruky zastavil "Prosím kroťte svůj hlas na tomto svatém místě nebo budu nucen vás vyvést." Varlon nervózně přikývl. "Bohové chtějí, aby boží lid žil v souladu s jejich zákony. Banka shromažďuje peníze, ale nedává nikomu, aniž by na tom profitovala. Shromažďovat peníze za účelem většího blaha pro sebe sama a na úkor lidu božího, je dle nás kacířstvím. Proto jsme museli zasáhnout proti Carnhemské cechovní bance, protože nemůžeme přihlížet této herezi, když bohatí je shromažďují a lid boží umírá hlady v ulicích." Varlonovi tato slova vyrazila dech. "To je přece hloupost! To je krádež! Jakým právem, rozhodujete, co můžete a nemůžete?" Kněz se na něj podíval znechuceným pohledem "Božím právem a právem jeho veličenstva prince, který jmenoval Velekněze správcem království Arpádksého!" kněz luskl prsty a stráže se přiblížily. "Tvé peníze přijdou do rukou božího lidu buď rád, že poslouží dobrému účelu obchodníku, ber to jako očištění!". Varlon se vzteky vrhl po knězi, avšak strážní ho strhli zpátky a povalili na zem. "Odveďte ho ven!" přikázal kněz. Stráže ho chytly za ruce a táhly ho po podlaze až ke dveřím. Během cesty se snažil Varlon vytrhnout se ze sevření, ale prsty v strážných byly jako železné okovy. Na schodišti před chrámem ho pustili ze schodů a on se skutálel na zaprášenou dlažbu náměstí. Chvíli zůstal nehybně ležet, pak se, ale pomalu postavil. Oprášil své zaprášené oblečení. Z roztrženého rtu mu tekla krev. Vytáhl si plátěný kapesník, co měl v kapse a začal krev vysoušet. Přitom se nasupeně díval na strážné stojící na schodišti. Ti si ho však nevšímali. Kulhavě odešel od chrámu pryč.


Slunce již vyšplhalo na vysoko nad město, když Varlon došel zpátky do svého obchodu. V ulici bylo rušno a musel se tedy prodírat, přes dav dovnitř. V obchodě bylo pár zákazníků, které obsluhoval Meurio. Když viděl tvář svého mistra, zbledl, avšak tak jak byl naučen, pokračoval dál v obsluhování zákazníků. Varlon prošel kolem pultu a vyšel nahoru po schodech do svého bytu. Ve svém pokoji přešel k zrcadlu. Tvář měl zaprášenou a podřenou, ret už mu sice nekrvácel, ale bradu a oblečení měl zašpiněné od zaschlé krve. Přešel k výklenku v rohu místnosti. Tam stála velká kamenná mísa s vodou. Omyl si tvář a ruce. Během toho slyšel zaklepání na dveře. Byl to Meuriův bratr "Mistře oslovil jsem všechny, přijdou za chvíli." Varlon se na něj podíval a přikývl "Zavolej mě, až tu budou." Přikázal mu a nechal ho jít. Poté co se umyl, sundal zaprášené oblečení a hodil je na podlahu. Z truhly si vytáhl si nové čisté oblečení a oblékl se. Jelikož ten den nic nejedl, vytáhl si z jedné ze skříní, láhev vína, chléb a sýr. Nalil si sklenici a smutně si prohlížel mozaiku na své podlaze, bál se toho, že už to nikdy nebude jako dřív a bál se toho co přijde. Zanedlouho slyšel opět klepání na své dveře…

Budu rád, když text ohodnotíte (ať už komentářem nebo hodnocením)
 

Jeden den kupce Carnhemského část II.

26. listopadu 2017 v 18:28 | DualitaGentlemana
Část II.
Díky svým zkušenostem věděl, že v jižní části přístavu, bude nejlepší zboží. Vyrazil tedy podél nábřeží tím směrem. Cestou se občas podíval, na pro něj neznáme lodě námořníků z východu. Sem tam také zahlédl nějaký kousek zboží, co vypadalo lákavě, ale nikde nic nekoupil. Když pokračoval dál, zvedl hlavu nahoru a během chůze si prohlížel bílý Palác králů. Byla to mohutná stavba z bílého kamene tyčící se nad městem jako sloup. Varlon při pohledu na palác zavzpomínal na staré časy. Na občanskou válku, která se prohnala zemí a zpustošila mnoho měst, na krále Valarana, který byl dlouho považován z mrtvého a pak se vrátil, porazil zrádce a nastolil mír. Varlon si posmutněle vzpomněl, jak před několika týdny přišla do města zpráva o králově smrti. Dlouho tomu nemohl uvěřit a těžko se s tím srovnával. Pak přišla další rána, královnu, kterou si král přivezl z východu, prohlásil Velekněz za kacířku uctívající temnou bohyni. Byla zatčena a odvlečena i mladičkým princem do chrámového komplexu, který ve městě vyrostl jako houba po dlouhých vlhkých dnech. Nikdo nevěděl, včetně Varlona, kdo bude vládnout, jediné co se vědělo, že jediný syn krále, je teď vyhcovávan Veleknězem a jeho lidmi. Od té doby se ve městě děli podivné věci. Varlon byl ze svých myšlenek vyrušen, Meuriovým bratrem, který byl poslán, aby vybral zboží. "Mistře! Co tu děláte?" dotázal se svého pána. Varlon se trochu zmateně rozhlédl, až uviděl svého asistenta "Ah, ano. Já jsem tu jen podívat se. Vybral jsi něco?" zeptal se. Asistent přikývl "Ano mistře, je to až na konci přístavu, přivezli to před chvílí, je to ze Západní Říše!" Varlonova tvář se při těch slovech rozzářila, protože z Říše přiváželi vždy velice kvalitní produkty, především exotické dřevo. Pokynul svému asistentu, aby ho dovedl na ono místo. Zanedlouho došli až na konec přístavu. Stála tam mohutná loď snad až pro stovku námořníku, do které by se dalo uložit kvantum zboží. Varlon spokojeně spráskl ruce a vyrazil ke kapitánovi, který zrovna dirigoval vykládání. Kapitán byl zprvu neoblomný, nabízel sice exotické dřevo, ale skoro dvojnásobnou cenu než obvykle. Varlon však věděl, že tento kapitán zboží jen převáží, tak mu moc nezáleží, za kolik ho nakonec prodá. Sáhl tedy do svého váčku s mincemi a nenápadně je vložil do kapitánovy ruky. Pak už byla řeč rozumnější a dřevo Varlon odkoupil za stejnou cenu, jako obvykle. Nasměroval kapitánovy námořníky, do jakého skladu mají dřevo přenést, kapitánovy vypsal rychle smlouvu, podle níž mu měli peníze vyplatit v místní bance. Když si však kapitán četl smlouvu, přiběhl k Varlonovi poslíček cechu obchodníků a něco mu pošeptal. Varlon se nejdříve tvářil nevěřícně a pak rozhořčeně "To přece…Cože?! To je nepřijatelné, to je šílenství!" vykřikl. Kapitán se na něj překvapeně podíval. Varlon ihned nasadil omluvný úsměv "Omlouvám se, špatné zprávy, ale nic co by mohlo narušit náš obchod... jenom vám zaplatím v mincích nikoliv skrze smlouvu, tudíž budu chtít menší množství toho dřeva, asi tak polovinu." Kapitán se netvářil moc spokojeně, ale nakonec pokrčil rameny a byl rád, že něco prodal. Přepočítal mince a pak se rozloučil. Asistent na Varlona nechápavě pohlédl "Co se stalo mistře? Co říkal ten posel?" Varlon mu pokynul, aby podešli dál. "Stalo se to, čeho jsme se v cechu obávali, církev začíná zasahovat do majetku, ah bohové, prý dnes ráno uzavřeli naši banku! Musíme hned vyrazit, snad z toho ještě něco vykřesáme a možná si budu moci vzít své peníze. Pokud je teda už nerozdali chudině!" Na podpatku se otočil a vyrazil pryč. Jeho asistent s ním držel krok. "Jak je to možné mistře? Jak mohla banka jen tak skončit?" zeptal se svého pána. "Církev je teď na můj vkus až moc vlivná a až moc zasahuje do věcí, do kterých nemá co mluvit! Myslí si, že když mají prince u sebe, mohou všechno pche!" řekl rozčíleně Varlon, nevnímal otázky a dále si prorážel cestu mezi lidmi. Přímo zamířil tam, kde sídlila banka, ve které měl uložené své peníze.


Carnhemská cechovní banka patřila mezi největší banky v Arpádském království. Téměř každý obchodník ve městě tam měl své peníze a bylo tedy téměř nemožné, aby taková banka jen tak padla. Varlon už došel do ulice, kde měla banka své sídlo a už od pohledu zvenčí něco nesedělo. Ještě den zpátky tam stála pyšně budova z naleštěného mramoru se zlatým názvem v průčelí a s dlouhými vlajkami visícími podél vstupu. Toho dne však vlajky nebyly vidět, zlatý název byl vyloupán nejspíše krumpáčem a zbyly po něm jen hluboké důlky. Mramorové desky byly na různých místech zdi strhány pryč. Některá okna, která byla kdysi plná barevných sklíček, toho dne však po nich nebylo téměř stopy. Už na schodišti ke vstupu se válely nejrůznější pergameny a zápisy. Varlona při tom pohledu zamrazilo. Na nic nečekal a vyběhl po schodech do dveří. Na dřevěných dveřích si všiml vyryté značky trojúhelníku a starobylým písmem napsáno slovo: Kacířství. Varlon rozrazil dveře a vešel dovnitř…

Budu rád, když text ohodnotíte nebo napíšete svůj názor.

Jeden den kupce Carnhemského část I.

25. listopadu 2017 v 12:40 | DualitaGentlemana
Část I.
Tak jako každý den se Varlon probudil s východem slunce. Nikdy se neprobudil později ani dříve a nepotřeboval nikoho, aby ho budil. Po svém spánku se vždy rád rozhlédl, kde to vlastně je. Byl to takový zlozvyk z mládí, kdy se ne vždy probouzel tam, kde si myslel, že usíná. Spokojen s tím, že je opravdu v ložnici svého domu vstal z dřevěného lóže a protáhl se.V jeho padesáti letech nebylo jednoduché jen tak vyrazit z postele a začít něco dělat. Během protahování přešel k vysoký oknům pokoje, které byly zabedněny dřevěnými okenicemi. Otevřel západku okenic a rozrazil je ven. Do jeho nevelké ložnice proklouzlo denní světlo a čerstvý vzduch od moře. Varlon zavřel oči a párkrát se zhluboka nadechl a užíval si dotek slunce na své tváři. Miloval tu ranní vůni města Carnhemu. Bylo v ní cítit moře, dřevo, ryby, sůl, koření, kouř z pekáren a hlavně zlato, které viselo v měšcích u každého obyvatele města. Varlon miloval zlato, mince měly dle něj krásný tvar a své vábivé kouzlo. Když se před třiceti lety nastěhoval do Carnhemu objevil ono kouzlo a pochopil, jak nejlépe tyto blýskavé mince získat. Po chvíli se obrátil zpět do své ložnice, která byla nádherně vybavena. Stůl a několik skříní měl z tmavého vyřezávaného dřeva a podlaha byla utvořena do velké mozaiky zobrazující město i s přístavem. Varlon přešel k velké truhle, která stála u nohou jeho prázdné postele. Uvnitř měl nejrůznější šaty od drahých, zlatem prošívaných kabátů až po pracovní oděvy. Našel si tam bílé kalhoty z bavlny a k tomu košili s šedou vestou, která měla prošívané nejrůznější vzory stříbrnou nití. Když se oblékl, přešel ke svému zrcadlu, které stálo vedle dveří. Bylo to neskutečně drahé zboží, které odkoupil za mnoho zlatých od obchodníka z Kambarských ostrovů. Stále věřil, že to byl jeden z nejlepších nákupů v jeho životě. Každý den se v zrcadle vzhlížel a sledoval, jak se mění, ale poslední dobou ho trápilo, že jeho krásné tmavě hnědé vlasy jsou protkány již stříbrnými prameny. I tehdy se do zrcadla podíval a až na malé vrásky a stříbrné prameny v jeho vlasech byl spokojen. Na tváři měl krátce střižené vousy, které se v poslední době staly módou.


ZVarlonovi ložnice vedly schody do spodního patra jeho domu. Když sešel po schodech dolů, objevil se v jeho velkém kupeckém obchodě. V místnosti byly nejrůznější věci, mapy, pergameny, brka, knihy, drahokamy, koření, šperky, kůže, látky, byliny, vína, sušené ovoce, kamenné desky, drobné dekorace, pryskyřici, vonné oleje, nástroje a spoustu dalších věcí. Vůně a pachy všech těchto věcí se mísily a tvořily nezapomenutelnou atmosféru. Dveře do jeho obchodu už byly otevřené a slunce proudilo dovnitř. Za velkým pultem stál mladík, který přepočítával mince rozložené před ním. "Dobré ráno Meurio," oslovil ho Varlon. Mladík se rychle otočil a s menší úklonou pozdravil Valrona "Dobré jitro mistře. Otevřel jsem obchod, tak jak jste přikázal. Bratra jsem poslal do přístavu, aby obhlédl nové zboží." Valron se spokojeně usmál. "Mince jsem přepočítal již, večer není třeba je přepočítávat." Řekl svému asistentovi. Meurio pokývl hlavou a začal sbírat mince a vracet je do truhličky pod pult. Mezitím Varlon vyšel ven ze dveří, zastavil se přímo na prahu a úsměvem se rozhlédl po ulici. Vpravo v dáli mohl vidět přístav s mnoha obchodnickými loďmi, nalevo zase ulice pokračovala dál a kroutila se. Všude se začali objevovat lidé. Mnoho z nich už Varlon znal a mnohé vytipoval od pohledu. Námořníci, sedláci z venkova, obchodníci, překupníci, bankéři, měšťané, vojáci, šlechtici, ty všechny bylo možné v těchto ulicích potkat. Kdykoliv někdo vešel k Varlonovi do obchodu hned dokázal odhadnout kdo to je a kolik z něj může dostat peněz. Tento um piloval roky a roky a nakonec se mu dosti slušně vyplácel. Po přehlédnutí celé ulice vyrazil Varlon směrem k přístavu. Chtěl si prohlédnout zboží sám. Bratr Meuria, Mar byl sice šikovný, ale byl moc mladý a nezkušený, nedokázal ještě prokouknout různé exotické zboží. Valron už se za svá léta naučil, že mnohé co může vypadat jako cetka nebo hloupost nakonec může mít velkou cenu. Cestou k přístavu potkal pár známých a prohodil s nimi několik slov. Dokonce se mu podařilo nasmlouvat prodej několika koberců z východu do jednoho z nových městských paláců. Samozřejmě koberce dokázal prodat za dvojnásobek ceny, za kterou je koupil. To byla další jeho schopnost, dokázal lid přesvědčit, že jeho zboží je to nejdokonalejší a taky, že za kvalitu není škoda zaplatit víc. Díky těmto svým schopnostem se stal zástupcem všech větších obchodníků ve městě, tedy zastupoval jejich zájmy u krále, samozřejmě za slušnou provizi. Když došel do přístavu, už se všude tlačili davy lidí a všude bylo slyšet přeřvávání. Varlon si zkontroloval svůj měšec v kapse, jestli tam stále je a pak vyrazil do davu lidí...

Budu rád, když text ohodnotíte nebo napíšete svůj názor.
 


Život vojáka z moře, část 1.

8. října 2017 v 16:00 | DualitaGentlemana
Sluneční paprsky prozařovaly celou oblohu s bílými mraky. Na vlnách burácejícího moře se třpytivě odrážely odlesky žluté a oranžové, jak jitřní slunce stoupalo výš a výš. Wilcox ležel na hranici vody a písečného břehu. Jeho vousatá tvář ležela na vlhkém písku a oči měl stále pevně zavřené. Jeho tělo se jemně třáslo, jeho rudý kabát a bílé kalhoty byly provlhlé mořskou vodou. Když slunce prosvitlo, skrze mraky až na jeho tvář, rychle sebou trhl. Jeho temně hnědé oči se rozevřely dokořán a pátraly kolem sebe. Viděl, že je na dlouhé pláži, která byla ohraničena mořem z jedné strany a z druhé hustým listnatým lesem. Nikde však neviděl ani živáčka. Pouze ptáci prozpěvovali své písně mezi stromy. Když se Wilcox trochu zorientoval, otřel si písek z tváře. Cítil, jak ho vlhké oblečení táhne k zemi, sundal tedy kabát a vstal. Jeho bosé nohy ze zaryly hluboko do vlhkého písku. Prošmátral kabát, zdali v něm něco není. Našel rozmočený lodní deník a svou dýmku bez tabáku. Pak si prohlédl svůj opasek u kalhot. Jediné co na něm zůstalo, byla pochva s krátkou šavlí. Tasil svou šavli, aby vylil vodu z pochvy a pak ji zasunul zpátky. Smutně se podíval na své bosé nohy, které v chladu téměř necítil, ale pak jen beznadějně pokrčil rameny. Ještě jednou se rozhlédl kolem sebe, zdali něco neuvidí, ale kromě širého moře, pláže a lesa nic neviděl. Chvíli mu trvalo, než zjistil, jestli slunce zapadá nebo vychází, když však určil, že se jedná o východ, určil si světové strany. Nevěděl, jakým směrem se má vydat, a tak nakonec vyrazil na sever po pláži. Po své pravici měl tedy oceán s vycházejícím sluncem a po své levé straně listnatý les. Kabát si přehodil přes ramena a během chůze pozoroval své okolí. Občas uslyšel křupnutí ozývající se z lesa, nikdy však nespatřil nic jiného, než pouhou lesní zvěř. Pohybem se mu začal vracet cit do nohou a tělo se mu trochu ohřálo.

Po hodině namáhavé chůze, začal pociťovat žízeň a hlad. Slunce se mezitím vyšplhalo výš na oblohu, ale pořád nebylo teplo. Wilcox si uvědomoval, že dříve, či později musí najít zdroj pitné vody. Bohužel, zatím neměl štěstí. Pokračoval tedy dál podél hranice lesa a doufal, že narazí na potok, či řeku. Zanedlouho narazil na menší skaliska, která mu stála v cestě po pláži. Mohl by je zkusit přelézt, ale obával se, že by si poranil nohou, a tak musel vejít do lesa. Půda v lese byla příjemně měkká a stále vlhká, z nedávného deště. Wilcox se rozhlížel v hustém porostu po nějakém keři s bobulemi nebo po něčem co by mohl sníst, ale jeho zrak nic nenašel a žaludek to oplakal nepříjemným zakručením. Když už se chtěl otočit a vrátit se na pláž, zaslechl něco, co upoutalo jeho pozornost. Zastavil se, poslouchal usilovněji a nakonec opravdu uslyšel zurčení vody, nikoliv mořské, ale nejspíš říční. Vyrazil rychle za zvukem nedbaje padlých větví a špičatých kamenů na zemi. Stromy kolem něj trochu zhoustly, ale i tak si našel cestu skrze houští a doběhl na břeh menšího potoka. Zřítil se znaveně na kamenitý okraj a hltavě začal pít chladnou vodu. Jeho zesláblé tělo lačně přijímalo vše, co polkl. Když měl dost, opláchl si tvář. Když zvedal hlavu, rychle ztuhl. Jen okrajem svého zraku, zahlédl něco velkého něco červeného…

Tolerance?

8. září 2017 v 16:18 | DualitaGentlemana
Tolerance
Dnes jsem se dostal do diskuze ohledně tolerance, politické korektnosti a migrační krize. Samozřejmě během diskuze se zasáhlo do dalších témat, které jsou související. V takovýchto tématech si člověk, vždy najde něco, co se mu nelíbí nebo něco nad čím by se hádal. Samozřejmě ani já nejsem výjimka. Tentokrát jsem se poněkud rozlítil nad slovem TOLERANCE. O co jde? - Můžete se ptát. No jde o to, že toto slovo je používáno čím dál častěji ve spojitosti s náboženskými menšinami nebo ve spojitosti s osobami různého vyznání a orientací, či názorů. A co je tedy špatně? Nu špatně je dle mého to jak někteří lidé ono slovo chápou.
Tolerance je slovo, které dle všeho chápou lidé různě. Poslední dobou to vypadá, že v Evropě se to slovo chápe, jako výraz pro slušné a dobrotivé ústupky, pro dobro cizích náboženství apod. Já však to slovo chápu trochu jinak. Samozřejmě tolerance je vlastně něco jako strpení něčeho cizího, či nepříjemného, nežádoucího. To však dle mého neznamená, že být tolerantní znamená dělat ústupky. V tomto bodě to ve mne začíná vřít. Jak si tedy představuji například tolerantní chování osoby? No asi tak (příklad): školní jídelna
"Kvůli svému vyznání nemohu jíst vepřové" - tolerance - "Tak ho jíst nemusíš, zcela toleruju tvé vyznání tak ti to nikdo nebude cpát do úst."
Špatný přístup:
"Kvůli svému vyznání nemohu jíst vepřové" - tolerance - "Oh tak to se moc omlouváme, už nikdy nebudeme vařit vepřové, aby vás to neurazilo nebo nepohoršilo."
Asi je jasní na jaký případ tak narážím. Je mi popravdě šuměnka, jestli někdo jí nebo nejí vepřové nebo neděla takové, či makové věci. Tolerantnost je tedy, že tu osobu nebude, žádným způsobem odsuzovat nebo ji nutit, aby dělala to, co mně je přirozené. Pokud se tedy nějaké osobě něco nelíbí, tak ať to nedělá, popřípadě nejí nebo cokoliv, ale v žádném případě nebudu měnit své zvyklosti, či jiné věci. Pokud by nějakou osobu pohoršovalo to, že někde uvidí např. křesťanský kříž nebo, že v jídelně se bude jíst vepřové, tak takovou osobu bych mohl považovat za hloupou. Poněvadž přišla do prostředí, kde je to přirozené, tak nemůže vyžadovat ústupky. Tolerantní společnost bude chápat, že to té osobě vadí a nebude ji tedy do ničeho nutit, ať si každý dělá, co chce, pokud to není proti zákonům. A když se někdo dostane do oblasti, kde je něco přirozené, tak nemá dnes žádné právo se domáhat ústupků. A pokud se to nelíbí, tak je vždycky možnost se vrátit zpět odkud se přišlo.

Závěrem tedy, klidně buďme, tolerantní respektujme, pokud se někomu něco nelíbí nebo je mu to nepříjemné o tom žádná, ale neznamená to, že musíme dělat ústupky.

Kritické myšlení

5. února 2017 v 18:24 | DualitaGentlemana
Všiml jsem si zajímavé věci, tato vě je jak lidé moc neřeší co je pravda. Bohužel spousta lidí se nesnaží přemýšlet nad tím co mu kdo řekne, buďto jen tak z fleku přijme za pravdu, nebo o tom nechce ani slyšet protože je to jistě lež. Problém je, že se jim nechce věřit těm co tvrdí opak a nechcou si myslet, že ti, kterým věří jsou lháři. Mělo by to však fungovat tak, že pokud jsme rozumné individuum, tak si vyslechneme a ty co tvrdí opak než si myslíme. Pak by bylo za vhodno se zamyslet nad tím co jsme se dozvěděli a zkusit si to dát dohromady. Nejpíš zjistíme, že pravda je opravdu někde mezi (ne však vždy). Například mne hrozně deprimují diskuze o tom jestli Američaé jsou zlí nebo Rusové. Ono když někoho označíme za špatného není pravdou, že ten druhý je dobrý. Ono oba mohou být hovádka, ale spíš můžeme uvažovat, kdo z nich menší. A když máme svůj úsudek, tak to neznamená, že by jsme tu onu stranu měli zcela bezhlavě pdporovat ne?

Tak co si myslíte vy? Máte někoho kumu zcela oddaně fandíte a nebo jste ti co vidí rub i líc? A než si odpovíte a než něco napíšete, zkuste se zastavit a zamyslet se znovu opravdu to tak je? Opravdu jste tak objektivní....

Úsměv stojí za to

4. února 2017 v 22:26 | DualitaGentlemana
Mnoho lidí má takovou tu hezkou prupovídku, že pokud se na někoho usmějete může mu to zlepšit celý den atd. Osobně si myslím, že něco pravdy na tom je, akorát v dnešní době pokud se kluk usměje na holku, tak si ta holka bude myslet bůhvíco a nejspíš ji to může akorát zmást. Dále by bylo také dobré si vzpomenout na ty lidi co moc úsměv nemusí - myslím tím takový ten uvolněný příjemný úsměv, nikoliv záchvat smíchu z vtipu. Mezi takové lid patřím i já. Nemám úplně potřebu se nějak usmívat a není to z důvodu, že bych ty lidi neměl rád. Přišel jsem tudíž na způsob jak lidem zlepšit den aniž bych se musel šklebit. Je to naprosto jednoduchý postup. Potěšte danou osobu pěkným skutkem. Pochvalte ji za něco co vám příjde vhod, pomozte ji s nějákým problémem, ono totiž takováto pomoc se může vrátit což je výhodné i pro nás. A myslím, že takováto pomoc či pochvala, může potěšit víc než úsměv, také se můžeme vyhnout jistým nepříjemným situacím, kdy si úsměv může kdokoliv vyložit jakkoliv - Neboť doba je podivná

Kdopak jsem ?

21. února 2016 v 13:47 | DualitaGentlemana |  Pokus o Poezii
Kdopak jsem?
Jsem tady a jsem tam
stále jsem však pořád sám.
Všichni a všude mě znají
za špatného mne možná mají.
Každý ví, že tu jsem
že nejsem jen špatný sen.
Někdo se se mnou smíří
Vždyť ví, kam díky mne míří.
Šprýmy já hrozně rád
nikdo nechce se mnou hrát.
Líbí se mi veselí
i když mu moc nespěji.
Jak přeji vám tu radost.
Jsem tu navždy, jsem tu dál

Kdopak by mne nepoznal?

Pokus o báseň

21. února 2016 v 13:24 |  Pokus o Poezii

Miluji ji až, nevím jak.
Mohu ji to říci jenom tak?
Sžírá mě to víc a víc
Je to lepší neříct nic?

Říct ji musím o své lásce
A dál nezůstat ve své masce
V níž se skrývám jako dítě malé
Co však říci ji pak dále?

To už snad ona pomůže mi
nebo svrhne zpátky k zemi
Však ze země se dá vždycky vstát

a strachu svého se navždy vzdát

-DualitaGentlemana

Chci vám pomoct

18. února 2016 v 11:19 |  Myšlenky na úrovni

Před krátkou dobou jsem napsal článek o smutku a jeho řešení. Tento článek nebyl úplně to, co by to mělo být a proto jsem se rozhodl ještě k jednomu kroku. Jelikož rád pomáhám lidem, rozhodl jsem se, že se pokusím pomoct každé osobě individuálně, podle problému se kterým se potýká. Můžete to brát jako ulehčení si, že se svěříte, nebo můžete přijít a pokusit se se mnou naleznout řešení atd. Záleží pouze na vás a jsem ochoten to udělat. Samozřejmě se nemohu zaručit, že vám určitě pomůže, nejsem vševidoucí ani vše znalý, ale udělám co nejvíc, co dokážu.
Tímto se taky na vás obracím s otázkou: "Jakým způsobem se s vámi co nejlépe spojit tak, aby vám co nejvíc vyhovovalo?"
Své nápady skrze jaký způsob pomáhat házejte do komentářů.

S pozdravem váš Gentle.

Kam dál