Říjen 2017

Život vojáka z moře, část 1.

8. října 2017 v 16:00 | DualitaGentlemana
Sluneční paprsky prozařovaly celou oblohu s bílými mraky. Na vlnách burácejícího moře se třpytivě odrážely odlesky žluté a oranžové, jak jitřní slunce stoupalo výš a výš. Wilcox ležel na hranici vody a písečného břehu. Jeho vousatá tvář ležela na vlhkém písku a oči měl stále pevně zavřené. Jeho tělo se jemně třáslo, jeho rudý kabát a bílé kalhoty byly provlhlé mořskou vodou. Když slunce prosvitlo, skrze mraky až na jeho tvář, rychle sebou trhl. Jeho temně hnědé oči se rozevřely dokořán a pátraly kolem sebe. Viděl, že je na dlouhé pláži, která byla ohraničena mořem z jedné strany a z druhé hustým listnatým lesem. Nikde však neviděl ani živáčka. Pouze ptáci prozpěvovali své písně mezi stromy. Když se Wilcox trochu zorientoval, otřel si písek z tváře. Cítil, jak ho vlhké oblečení táhne k zemi, sundal tedy kabát a vstal. Jeho bosé nohy ze zaryly hluboko do vlhkého písku. Prošmátral kabát, zdali v něm něco není. Našel rozmočený lodní deník a svou dýmku bez tabáku. Pak si prohlédl svůj opasek u kalhot. Jediné co na něm zůstalo, byla pochva s krátkou šavlí. Tasil svou šavli, aby vylil vodu z pochvy a pak ji zasunul zpátky. Smutně se podíval na své bosé nohy, které v chladu téměř necítil, ale pak jen beznadějně pokrčil rameny. Ještě jednou se rozhlédl kolem sebe, zdali něco neuvidí, ale kromě širého moře, pláže a lesa nic neviděl. Chvíli mu trvalo, než zjistil, jestli slunce zapadá nebo vychází, když však určil, že se jedná o východ, určil si světové strany. Nevěděl, jakým směrem se má vydat, a tak nakonec vyrazil na sever po pláži. Po své pravici měl tedy oceán s vycházejícím sluncem a po své levé straně listnatý les. Kabát si přehodil přes ramena a během chůze pozoroval své okolí. Občas uslyšel křupnutí ozývající se z lesa, nikdy však nespatřil nic jiného, než pouhou lesní zvěř. Pohybem se mu začal vracet cit do nohou a tělo se mu trochu ohřálo.

Po hodině namáhavé chůze, začal pociťovat žízeň a hlad. Slunce se mezitím vyšplhalo výš na oblohu, ale pořád nebylo teplo. Wilcox si uvědomoval, že dříve, či později musí najít zdroj pitné vody. Bohužel, zatím neměl štěstí. Pokračoval tedy dál podél hranice lesa a doufal, že narazí na potok, či řeku. Zanedlouho narazil na menší skaliska, která mu stála v cestě po pláži. Mohl by je zkusit přelézt, ale obával se, že by si poranil nohou, a tak musel vejít do lesa. Půda v lese byla příjemně měkká a stále vlhká, z nedávného deště. Wilcox se rozhlížel v hustém porostu po nějakém keři s bobulemi nebo po něčem co by mohl sníst, ale jeho zrak nic nenašel a žaludek to oplakal nepříjemným zakručením. Když už se chtěl otočit a vrátit se na pláž, zaslechl něco, co upoutalo jeho pozornost. Zastavil se, poslouchal usilovněji a nakonec opravdu uslyšel zurčení vody, nikoliv mořské, ale nejspíš říční. Vyrazil rychle za zvukem nedbaje padlých větví a špičatých kamenů na zemi. Stromy kolem něj trochu zhoustly, ale i tak si našel cestu skrze houští a doběhl na břeh menšího potoka. Zřítil se znaveně na kamenitý okraj a hltavě začal pít chladnou vodu. Jeho zesláblé tělo lačně přijímalo vše, co polkl. Když měl dost, opláchl si tvář. Když zvedal hlavu, rychle ztuhl. Jen okrajem svého zraku, zahlédl něco velkého něco červeného…