Jeden den kupce Carnhemského část III.

2. prosince 2017 v 15:41 | DualitaGentlemana
Část III.

Uvnitř banky to vypadalo jako po bouři. Všude ležely rozházené listy pergamenů, mince, váhy a kusy nábytku. Varlon pomalu procházel v té spoušti a tajil dech. "Co tady děláte?" Ozval se hlas zpoza jednoho z bankovních pultíků. Varlon se za hlasem otočil a bezděčně udělal krok zpátky. U pultíku stáli tři muži oděni do kroužkové zbroje a směsice různých kousků brnění. Každý z nich držel v ruce něco jako dřevěnou palici a u opasků měli připnuté nože. Všichni také měli na hrudním plátu znak trojúhelníku, stejného jako byl na dveřích. "Co tady děláte?" zopakoval jeden z mužů s hrubými rysy. Varlon si nebyl jistý, co má říct, ani co má dělat. Muže by pokládal spíše za nějaké barbarské hrubiány, než za církevní milici. "Já… jen přišel do své banky, slyšel jsem, že se tady něco stalo" řekl trochu nejistě Varlon. Muž s hrubými rysy přešel blíže k Varlonovi a jeho muži ho pomalu následovali. "Tady už banka není, byla zrušena z výnosu Velekněze. Všechen majetek banky propadl církvi a lidu" řekl s úsměškem hrubián a přitom si potěžkával svou palici. "To přece nemůžete! Ty peníze nejsou vaše, patří nám obchodníkům, nemůžete si jen tak ně co vzít!" rozčílil se Varlon a vzteky mu zrudla tvář. Jeden z hrubiánů se rozchechtal "Že nemůžeme? My můžeme všechno, je to přání bohů a boží lid má na vše právo!". Varlon se přestal vzteky ovládat a vykročil kupředu, ale jeho asistenta ho stáhl zpátky. Ve stejnou chvíli se hrubiáni připravili k útoku svými kyji. Jejich vůdce s hrubými rysy je však zastavil. "Pokud se ti něco nelíbí, jdi do chrámu a stěžuj si, kněží si tě rádi vyslechnou." Řekl hrubián s úšklebkem, "A teď mazejte ven!" ukázal jim kyjem směrem ke dveřím. Varlon ještě chvíli stál se skřípěním zubů, pozoroval muže. Nakonec se však otočil a odešel ven i se svým asistentem. "Běž hned svolat všechny členy rady cechu, chci se s nimi setkat co nejdříve, setkáme se v mém obchodě." Varlon poslal svého asistenta pryč a sám zůstal na schodišti do banky. Chvíli přemýšlel o tom, co vlastně viděl a slyšel. Během svého uvažování vyšel směrem k chrámovému komplexu, který byl nedaleko. Cestou tam viděl několik skupinek hrubiánů, jako byli ti v bance. Všichni byli vyzbrojeni podobně a všichni měli znak trojúhelníku, někde na oděvu. Když došel před Raeův chrám, ocitl se na velkém náměstí, kde bylo vždy plno obchodníků a stánků. Toho dne tam však bylo jen pár stánků prodávajících náboženské předměty. Zdi chrámu tvořily mohutnou černou stěnu a schodišti do chrámového komplexu stálo v řadě pět strážných. Všichni měli stejnou zbroj. Na rozdíl od hrubiánů měl na sobě nové černé krunýře s modrým trojúhelníkem, dále měli tmavé kalhoty, černé přilbice s bílými chocholy, vysoká kopí a u pasů měli meče. Pohled na tyto stráže vzbuzoval spíše úctu a respekt než strach. Varlon však věděl, že tito muži byly mnohem nebezpečnější než nějaký tupý hrubián. Pomalým krokem se k nim blížil. Rozvažoval, zdali je moudré udělat to, co se chystal udělat. Když došel na schodiště, dva nejbližší strážní mu vstoupili do cesty. "Co zde hledáš cizinče? Zeptal se jeden z nich s bledou kůží. Varlon na prázdno polknul "Jdu za kněžími se stížností ohledně…" strážný s bledou tváří ho zastavil zdvižením ruky "Můžete vstoupit." Strážný mu ustoupil z cesty a uvolnil mu cestu ke dveřím. Varlon otevřel mohutné, bílé dveře proklouzl dovnitř. Dveře se za ním s tichým bouchnutím zavřely. V chrámu byl chlad, který byl v parném létě velice příjemný, ale tentokrát se Varlonovi chlad zařezával, až do duše. Po okraji chrámu stálo mnoho sloupů a mezi sloupy mohutné sochy. Dohromady tam stálo pět soch, přičemž jedna, největší stála naproti vchodu na druhé straně chrámu. U každé sochy stály svícny, až u jedné, která stála napravo od velký dveří. Kromě svícnů prosvětlovaly prostor i velká okna. Než se však stačil Varlon lépe rozhlédnout přišel k němu jeden kněz v černém rouchu a s bílým trojúhelníkem na hrudi. "Přejete si?" otázal se. Varlon si kněze prohlédl. Byl to muž s úzkou tváří, dlouhým nosem a dlouhými vlasy. "Přišel jsem sem se stížností." řekl Varlon s uctivým tónem, i když knězem pohrdal. "O jakou stížnost se jedná?" otázal se kněz. "Že vaše Velekněz zavřel Carnhemskou cechovní banku a zabavil veškeré peníze!" řekl trochu naštvaně Varlon. Kněz jakoby si ani nevšiml zloby v jeho hlase, přikývl hlavou. "Ach ano, je to poněkud nepříjemná situace, ale Velekněz koná jen vůli bohů." Varlona rozčílila ledabylost, s jakou to kněz řekl. "Boží vůle je okrádat lidi?! To je nestoudné!" rozkřikl se Varlon. Jakmile tak udělal, zahlédl, jak se vynořily dva strážní zpoza sloupů. Kněz je však pohybem ruky zastavil "Prosím kroťte svůj hlas na tomto svatém místě nebo budu nucen vás vyvést." Varlon nervózně přikývl. "Bohové chtějí, aby boží lid žil v souladu s jejich zákony. Banka shromažďuje peníze, ale nedává nikomu, aniž by na tom profitovala. Shromažďovat peníze za účelem většího blaha pro sebe sama a na úkor lidu božího, je dle nás kacířstvím. Proto jsme museli zasáhnout proti Carnhemské cechovní bance, protože nemůžeme přihlížet této herezi, když bohatí je shromažďují a lid boží umírá hlady v ulicích." Varlonovi tato slova vyrazila dech. "To je přece hloupost! To je krádež! Jakým právem, rozhodujete, co můžete a nemůžete?" Kněz se na něj podíval znechuceným pohledem "Božím právem a právem jeho veličenstva prince, který jmenoval Velekněze správcem království Arpádksého!" kněz luskl prsty a stráže se přiblížily. "Tvé peníze přijdou do rukou božího lidu buď rád, že poslouží dobrému účelu obchodníku, ber to jako očištění!". Varlon se vzteky vrhl po knězi, avšak strážní ho strhli zpátky a povalili na zem. "Odveďte ho ven!" přikázal kněz. Stráže ho chytly za ruce a táhly ho po podlaze až ke dveřím. Během cesty se snažil Varlon vytrhnout se ze sevření, ale prsty v strážných byly jako železné okovy. Na schodišti před chrámem ho pustili ze schodů a on se skutálel na zaprášenou dlažbu náměstí. Chvíli zůstal nehybně ležet, pak se, ale pomalu postavil. Oprášil své zaprášené oblečení. Z roztrženého rtu mu tekla krev. Vytáhl si plátěný kapesník, co měl v kapse a začal krev vysoušet. Přitom se nasupeně díval na strážné stojící na schodišti. Ti si ho však nevšímali. Kulhavě odešel od chrámu pryč.


Slunce již vyšplhalo na vysoko nad město, když Varlon došel zpátky do svého obchodu. V ulici bylo rušno a musel se tedy prodírat, přes dav dovnitř. V obchodě bylo pár zákazníků, které obsluhoval Meurio. Když viděl tvář svého mistra, zbledl, avšak tak jak byl naučen, pokračoval dál v obsluhování zákazníků. Varlon prošel kolem pultu a vyšel nahoru po schodech do svého bytu. Ve svém pokoji přešel k zrcadlu. Tvář měl zaprášenou a podřenou, ret už mu sice nekrvácel, ale bradu a oblečení měl zašpiněné od zaschlé krve. Přešel k výklenku v rohu místnosti. Tam stála velká kamenná mísa s vodou. Omyl si tvář a ruce. Během toho slyšel zaklepání na dveře. Byl to Meuriův bratr "Mistře oslovil jsem všechny, přijdou za chvíli." Varlon se na něj podíval a přikývl "Zavolej mě, až tu budou." Přikázal mu a nechal ho jít. Poté co se umyl, sundal zaprášené oblečení a hodil je na podlahu. Z truhly si vytáhl si nové čisté oblečení a oblékl se. Jelikož ten den nic nejedl, vytáhl si z jedné ze skříní, láhev vína, chléb a sýr. Nalil si sklenici a smutně si prohlížel mozaiku na své podlaze, bál se toho, že už to nikdy nebude jako dřív a bál se toho co přijde. Zanedlouho slyšel opět klepání na své dveře…

Budu rád, když text ohodnotíte (ať už komentářem nebo hodnocením)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama